Ukázkový porod to teda nebyl…

Původně jsem měla v plánu koupit čelovku, připnout na ni kameru a natočit vám celý live záznam z mého ukázkového porodu, na který jsem se připravovala celých 8 měsíců.

Navštěvovala jsem lekce těhotenské jógy, dělala různé dechové techniky, chodila na Thétu (léčitelství duší) abych fakt něco nepodcenila, a cvičila s Máriem spinning baby, což je úžasná technika pro příchod miminka, kterou nám doporučila naše skvělá dula.

No nebyla jsem perfektně připravená? Měla jsem v hlavě naprogramovaný rychlý a ještě k tomu v rámci možností bezbolestný porod.

Jako rychlý a bezbolestný vlastně byl, když nepočítám to probuzení po celkové narkóze z důvodu akutního císařského řezu.

Rychlý byl tak, že nechápu celý podolský personál, jak během krátké jízdy (počítám cca 5minut?) na sál byli schopni tak úžasně kooperovat.

Jeden cévkoval, druhý svlékal pyžamo, třetí navlékal punčocháče, čtvrtý nandával nějaké pikaču magnetické samolepky na hrudník, pátý myslím, že to byla anestezioložka, mi něco povídala, pak šestý, sedmý – wau, pěknej doktor mě bude operovat, a osmý s přikládající maskou mi řekl Dobrou noc, paní Aušová.“ (Jak dobrou? Bylo 6 ráno, mně se už nechce spát!)

Všechno to samozřejmě zlehčuju, je to moje povaha. Věřte mi, bylo mi mizerně a byla jsem na dně. Strašně jsem se bála o dítě a jediné co jsem si přála bylo, abych mohla svou holčičku držet v náručí.

Dlouho jsem zvažovala, zda tento příspěvek budu publikovat, sdílet svoje emoce a pocity selhání vůči sobě. Ale říkala jsem si, že je dobré ukázat, že i to, co se může zdát zalité sluncem, se během pár vteřin může změnit v boj o holý život.

Nemusím asi ani popisovat ten chaos, který jsem v sobě měla, protože mi došlo, jak špatně byla poslaná objednávka do vesmíru.

Bonusem na cestu jsem do balíčku dostala dávku pokory, která mi občas chybí.

Naštěstí mě neopustil můj optimismus a zdravý rozum, takže jsem hned záhy pochopila, že nejsem jediný případ a že sebelítost není na místě. Podařilo se mi celkem brzy věci buď vstřebat, nebo vytěsnit.

Nikdy nezapomenu na to, s jakou péčí a přístupem se ke mně v Podolí všichni chovali. Nikdy nepřestanu být vděčná za mou rodinu a nejbližší přátele, kteří nejspíš kvůli mně zestárli o 10let.

A nikdy nezapomenu na ten moment, kdy se na mě moje Timea podívala a jediným krátkým pohledem mi řekla: „Já prostě už chtěla ven, tak sorry za ty zmatky, mámo.“ ❤️

Mary Aušová

  • Nejnovější příspěvky
  • Jak být ve 40 MATKOU a NEZBLÁZNIT SE z toho!